Mraky

Jak naši předkové ovlivnili naše životy?
Co nám řekli a co zamlčeli?
Co z jejich životních osudů se opakuje i v těch našich?

Veronika Švábová pátrá v dějinách vlastní rodiny po důležitých momentech i zdánlivých maličkostech, které se v paměti rodinných příslušníků dochovaly až do dnešního dne a vytvářejí charakter rodinného společenství.

Mraky jsou subjektivní studií vlastní rodiny, prezentovanou v sérii obrazů bez kauzální souvislosti tak, jako fragmenty minulých událostí žijí i v naší paměti.
Jaké chyby znovu a znovu děláme stejně jako oni, aniž bychom se poučili? Co o nich vůbec víme? Můžeme vůbec pochopit jejich činy? Kterou část naší osobnosti jsme po nich zdědili? Jaké informace nese naše tělo? Jak budeme vypadat za 20 let, budeme-li tu? Jaké podoby, charaktery a informace si neseme v našem těle? Následky jakých činů nebo událostí si s sebou v životě neseme? Co si skutečně pamatujeme a co je už naše fantazie? Co dnes vlastně znamená rodina? A kdo ještě umí upéct “mraky”?
Hudba, tanec, zpěv, fotografie, video, mraky.

Jinak se máme dobře, děda Krčma by řekl “čím dál tím stejně”.
“Uchovejte si radost z mladého života – pro všechny případy všeho svého života.”
Drph. Leoš Janáček (Tento zápis ve svém památníku uchovávala teta Říhánková s velkou úctou až do konce života.)

MRAKY jsou z přepalovaného těsta:
15 dkg tuku svaříme se 1/4 litrem vody, odstavíme a do horkého zamícháme 15 dkg hladké mouky, těsto se srazí a necháme 5 minut vychladnout. Postupně vmícháme 6 celých vajec (důležité je, že každé vejce zvlášť). Těsto se udělá hladké. Rozetřeme na dva plechy hodně vymazané tukem a pečeme v předehřáté troubě (tak na 180 stupňů) 20 minut. Pozor troubu aspoň prvních 15 min. neotvírat, jinak se mraky nevzedmou! Do mraků se obyčejně dělá i náplň, ale já je během představení připravuji jen s marmeládou a je to také dobré. Babička Libuše, která mě mraky naučila péct, je podávala se šťávou ze švestkového kompotu.

“Prominentní členka skupiny, choreografka Veronika Švábová, ve formě one-woman-show odhaluje ledacos ze své rodinné historie. Taková monodramata jsou dnes v evropském divadle v módě: stačí si zajet na libovolný zahraničí festival. V rodině Švábové se klasicky přihodilo ledacos: nějaké ty potyčky s nacismem i komunismem, jeden z příbuzných byl vysokým funkcionářem v padesátých letech (který ale nakonec stejně skončil na popravišti) a tak dále. Historek tohoto typu známe tuny, zajímavé je tak podání. Handa Gote nezapomínají na svoje kořeny, pročež se na plátně promítají výjevy z rodinného archivu, do nichž, živě snímána kamerou, vstupuje i Švábová a proměňuje se tak ve své předky. K tomu zní znepokojivá hudba. Švábová se chová na jevišti (Mraky se hrají převážně v holešovickém divadle Alfred ve dvoře) sympaticky nesměle, zakoktává se, opakuje se a působí všelijak nepřipraveně a spontánně. Možná nejsilnější moment je pak chvíle, kdy vypráví o tom, kdo udal jejich rodinu za nacistické okupace. „Věděla to jenom babička, která to celý život tajila. Až na smrtelné posteli to řekla mé matce. A ta to řekla mně”. Pak si Švábová vezme megafon a do publika zahlásí „Byli to Cajthamlovi”. Neokázalá, trefná pomsta.”
Vojtěch Varyš, TÝDEN 4/2012