Prales

Přestože se lidské společenství tisíce let vyvíjelo v intimním kontaktu s přirozenou krajinou a zvířaty, chápe současná západní společnost tuto svou kolébku často jako něco vzdáleného a neživého. Nerosty, rostliny i živočišné druhy vědecky klasifikujeme, ale přestáváme je vnitřněji vnímat, přestáváme s nimi komunikovat. Prales posloužil skupině Handa Gote jako metafora místa, kde je možné pozapomenuté, ale biologicky zakódované vazby s přírodou obnovovat. Spíše než o ukryté přírodní zákoutí jedná se o vzpomínku zasutou v nevědomí. (…)

Jako inspirační zdroje posloužily tvůrcům myšlenky amerického filozofa a kulturního ekologa Davida Abrama, autora, jenž volá po obnově duchovních, ale i fyzických vazeb mezi člověkem a přírodou. Dále pak texty Bohumíra Prokůpka, českého fotografa a spoluzakladatele skupiny Český dřevák.
Po tisíce generací se lidské bytosti považovaly za součást širšího společenství přírody a pěstovaly aktivní vztahy nejen s ostatními lidmi, ale i s ostatními zvířaty, rostlinami a dalšími přírodními fenomény (včetně hor, řek, větrů a počasí), jež jsme teprve nedávno začali považovat za neživé a bezduché…co musíme my dnes udělat pro to, abychom onen výživný a vzájemně posilující vztah s dýchající zemí znovu obnovili?

anotace ke knize Davida Abrama:

Vnímání a jazyk ve více než lidském světě

(…) Společný prostor člověka a přírody byl uměle rozdělen obdobně, jako byl rozdělen prostor diváků a herců, v době, kdy rituál nahradilo divadlo. – V jediné inscenaci se souboru Handa Gote podařilo soudržně vyjádřit téma klíčové pro celou společnost a zároveň se dotknout jednoho z největších dilemat uměleckého druhu, kterým se zabývá. Nesnaží se přitom diváka strhnout prvoplánovou zábavou ani ho manipulovat přehnanou angažovaností. Předkládá pouze rafinovanou síť myšlenkových impulsů, učenou k spřádání vlastních úvah diváků. Snad k tomu publikum nalezne dostatek intelektuálních sil.

Vojtěch Poláček: Mezi pralesem a ZOO, mezi rituálem a divadlem. Kulturissimo.cz 6. 5. 2012

Tento mír Země není nikdy v žádné době stejný. V předlidském údobí míval jinou podobu než v době člověčí. V kmenové éře se tento mír Země vyjadřoval rituálem, poezií a vzorci žití, které se shodovaly s přírodními jevy. My jsme se totiž natolik aklimatizovali v průmyslovém světě, že si stěží dovedeme představit jiný rámec k přežití, a to i když vidíme, že bublina průmyslové civilizace se rozpouští, a že nás brzy zanechá na pospas ve vyrabované krajině. Žádná z našich předchozích zjevovaných zkušeností, žádný z našich rituálů obnovy či znovuzrození, žádný z popisů hrůz Apokalypsy není pro tento okamžik vhodný. Jejich mytická moc se nachází mimo rámec našeho světa.
Thomas Berry – Kosmologie míru