Emily

“I find extasy in living”
Emily Dickinson

Představení bylo inspirováno životem a poezií Emily Dickinson, ženy, která se rozhodla žít mimo společnost a uzavřít se ve světě svého psaní.
Druhým inspiračním zdrojem byl internet, jako novodobá encyklopedie lidské osamělosti. Kde byla dříve přijímána samota jako výzva ke kontemplaci, nebo jako možnost sebepřekročení, rozmělňuje ji dnes internetová komunikace do řady malých izolovaných momentů. Namísto vzdorování faktu samoty nacházíme jeho popírání a unikání v řadě nových identit, vytvářených podle momentální potřeby.

Představení EMILY komunikuje převážně zvukem. Kompozice z útržků skladeb, šumů a hluků vzniká přímo na jevišti a tvoří pak spolu s pohybem a projekcí jeden celek. Zazní v něm básně Emily Dickinson i texty lidí, kteří se samoty bojí a prostřednictvím internetu někoho nebo něco hledají. Autentické texty blogů a inzerátů vnímáme jako silné výpovědí o dnešních lidech a jejich existenciální úzkosti.

„Sledujeme ji, jak nám zpívá dětskou odrhovačku, jak tančí, jak si cosi píše, jak si čímsi šteluje, jak se převléká, jak nám mizí pod maskou, jak nám před očima žije niterným životem. Sledujeme ji reálnou, sledujeme její obraz na několika projekcích přenášených přes sebe, slyšíme ji živě či v modulované smyčce. Je to osamělá žena, je to žena, která má svou samotu ráda, která je jejím obrazem. Je to naše Emily a my jsme její voyeurské publikum. (…) Celý útvar má pak charakter kapesní laterny magiky, kterou lze sbalit a ukázat třeba přátelům při večírku ve vlastním obýváku.“
(Ondřej David, A2 32/2008)