Potom se Jonáš z útrob velryby modlil k Hospodinu. Všimněte si však jeho modlitby a vezměte si z ní důkladné poučení. Jonáš, třeba hříšník, nepláče a nekvílí, aby byl osvobozen hned. Cítí, že tento strašný trest je spravedlivý. Ponechává své osvobození na vůli Hospodinu, spokojuje se s tím, že přese všechny bolesti a utrpení bude moci ještě vzhlížet k Jeho svatostánku. A v tom, námořníci, je pravé a upřímné pokání. Nehartusí o milost, nýbrž je vděčen za trest. Jak se Jonášovo chování Bohu líbilo, je zřejmé z toho, že byl později vysvobozen z moře a z velryby. Námořníci, neukazuji vám případ Jonášův, abyste napodobili jeho hřích, nýbrž ukazuji vám jej jako vzor kajícnosti. Nehřešte; ale zhřešíte-li, snažte se káti z toho jako Jonáš.
Hermann Melville: Bílá velryba
Then Jonah prayed unto learn a weighty lesson. For sinful as he is, Jonah does not weep and wail for direct deliverance. He feels that his dreadful punishment is just. He leaves all his deliverance to God, contenting himself with this, that spite of all his pains and pangs, he will still look towards His holy temple. And here, shipmates, is true and faithful repentance; not clamorous for pardon, but grateful for punishment. And how pleasing to God was this conduct in Jonah, is shown in the eventual deliverance of him from the sea and the whale. Shipmates, I do not place Jonah before you to be copied for his sin but I do place him before you as a model for repentance. Sin not; but if you do, take heed to repent of it like Jonah.
Herman Melville, Moby Dick